Téma:

   Týden v protisměru aneb s Vefrem a bandou boxerů do Skotska.
    Tenhle trip nepatřil mezi mé dlouho plánované. Před několika měsíci jsem spatřil video od Vojty Lavického o jeho cestě po Skotsku a dostalo se mi to pod kůži. Kontaktoval jsem Vojtu a zjistil, že tyhle cesty podniká pravidelně. Takže jsem si říkal, že bych do toho možná někdy šel. Jenže když jste živnostník, který nemá zaměstnance a vše ve firmě obstaráváte sami, tak jsou vaše časově možnosti dost limitované. Nejvíce cest probíhá po republice o víkendech, protože kam tak asi chcete za víkend dojet, a ještě k tomu něco vidět. Naučil jsem se s tím žít, i když asi jako každý motocestovatel mám své sny překračující mé možnosti.    Přemýšlím tedy takto: Route 66, Transfagaraš nebo NC 500. Vzhledem k tomu, že mám rád zatáčky, tak mne prvně jmenovaná ikonická trasa fakt nebere. Je tam nádherná a zajímavá krajina, ale na jakékoliv motorce mi tam hrozí smrt nudou. Takže zbývají dvě možnosti: Rumunsko-to je relativně blízko, to by snad mohlo klapnout v blízké budoucnosti. NC 500- to je dálka a jsou na to potřeba minimálně dva týdny, odsunuto do kategorie zbožných přání. Během zimy mne pravidelně přepadají záchvaty touhy po cestování na motorce a řeším je sledováním videí na Youtube. Tak si pustím opět to Skotsko od Vojty a bude dobře, utěšoval jsem se. No nepustil jsem si nic. Stránky jsou mimo provoz. Trvá to už několik týdnů a já se na to ptal i Petra Hendricha z Adventure-Moto. Vojta prý ukončil fungování své cestovky.     Petr mi ale sděluje zásadní informaci, letos jede Skotsko taky. To byla v ten okamžik explozivní informace. Studium cílů Petrova tripu do Skotska mne neuvěřitelně potěšilo. Byla tam esence všeho, co mne zajímá-vojenské památky, krásná příroda i parádní svezení. Následovalo několik týdnů usilovného přemýšlení, jak to zafinancovat a jak doma vysvětlit tuhle cestu, neboť jsem doma loni slíbil, že tento rok nepojedu na žádnou motodovolenou. Jaká neprozřetelnost. Sliby chyby, neříká se nadarmo. Jdu do rizika, že přetáhnu strunu a přihlašuji se na akci.    1.den sobota 15.6. -Čerpačka Esotank na D5-Norimberk-Heilbronn-Landau in der Pfalz-Ingenheim-kemp Klingbachtal.Celé jaro jsem se těšil až přijde ten okamžik a už je to tu. Zastavuji na pumpě u D5 v blízkosti Boru u Tachova a čekám na ostatní cestování chtivé. Dám se do řeči s dvěma týpky na endurech. Jestli na tomhle jedou do Skotska, tak klobouk dolů. Tak prý ne, pouze valí na krátký výlet na Šumavu. Napadá mne, jestli i letos budu mít mašinu s největším počtem válců, během předloňské cesty na Sardinku tomu tak bylo. Zanedlouho se to začne sjíždět, podle posledních informací od Petra nás prý celkem pojede 14. No tak to bude grupa jako hrom, myslím si. Ale nakonec nebyla, rozumně se rozhodlo, že se rozdělíme na dvě skupiny abychom neblokovali provoz a potkávat se budeme u jednotlivých cílů nebo na pumpách. Slušně se sešlo i zastoupení typů, čtyři klasické silnice, zbytek strojů cestovní endura, největší zastoupení zde měla GéeSa, ale byla tu i nějaká rejže.     Vůdcem grupy ve které jedu já se stává Jindra. Na první pohled o dost starší než já, což mne potěšilo, protože je to důkaz, že na motorce se nechá cestovat vskutku do vysokého věku. Když jsem se nakonec dozvěděl jeho skutečný věk a co má sježděno, tak mi fakt spadla brada. Jinak to byl sympaťák a pohodář. Takže pro dnešek pouze rychlý tranzit po německých autobahnech. Večer zase po čase nocuji ve stanu, zatím mi to ještě zdraví dovolí, takže paráda. Kemp v Německu kousek od francouzských hranic. Co už není taková paráda, je to, že jsem si já osel k plynovému vařiči zakoupil doma v Čechách ve spěchu před odjezdem kartuši s jiným uzávěrem. Výsledný efekt je takový, že mám plnou a nepoužitelnou plynovou bombičku a od té doby nastává mé hledání té správné kartuše po všech obchoďákách a benzínkách, kde zastavujeme pro menáž nebo doplnění benálu. Za sebou dnes mám 531 km.
    2.den neděle 16.6.-Ingenheim-Hunspach-návrat do Německa a jedeme směr Lucembursko po silnici č.8 -průjezd Lucemburskem-Libramont-Chevigny-Chimay.Ráno nás přivítalo chladnějším počasím, je zataženo a má to tak být po celý den. Dopoledne prohlídka Maginotovy linie. V tomto případě se jednalo o pevnost Schoenenbourg v blízkosti stejnojmenné obce. Vzali jsme to pouze zvenčí, Pevností z této doby jsem už pár navštívil a výklad v němčině či fránině by mi byl k ničemu. S jistým zadostiučiněním jsem musel konstatovat, že naše předválečné opevnění bylo zhotoveno kvalitněji. Tady je degradace železobetonové konstrukce v mnohem pokročilejší fázi. Valíme dál. Na jedné ze zastávek si někteří poroučí místní francouzskou kávu. Když vidím tu parádu, tak si poručím taky jednu i když jsem v této oblasti analfabet, organismus obvykle nakopávám jinak. Odpoledne se počasí zhoršuje a kolem páté začíná pršet. Zakempíme kolem půl deváté večer a protože prší, tak vynecháváme obvyklý cestovní rituál-skupinové posezení s analýzou co den dal a vzal. Rozbalit stany, večeře, následuje večerní hygiena a hajdy na kutě. Dnes najeto 459km. 3.den, pondělí 17.6. -Chimay-hranice B/F- Cambrai-Arras-Crécy-en-Ponthieu-Abbeville-Rouen- směr Caen-Camping des Capucines   V noci pršet nepřestalo. K ránu, když slyším bubnování deště na stan, tak v duchu zakleju. Tak žádné dlouhé tanečky, rychle nasnídat a sbalit. Balení mokrého stanu, to je prima, to má každý motorkář rád. Dopolčo zastávka ve francouzském marketu pro proviant, na parkovišti tu potkáváme krásného čtyřkolového veteránka. A vzhůru na Kresčak. Upřímně řečeno to místo na mne dýchlo dějinami. Pomník na místě, kde zahynul český král Jan Lucemburský mne zaujal svojí podobou a tím, že tu vůbec něco na tuhle událost z roku 1346 zůstalo. Jinak jeho osobnost je vůbec zajímavá, jako otec Karla IV. se dost zasloužil o synův úspěch a byl to panovník, který se s ničím příliš nemazal. Zajímalo by mne, co by asi řekl o dnešní době. Ta silnička, u které leží je obyčejná spojovačka mezi dvěma obcemi. Pamatuji si coby dítko školou povinné, jak naše dějepisářka do nás hustila dějiny a data událostí. Všechno to bylo tak abstraktní, teprve když to místo člověk vidí na vlastní oči a jak daleko to od nás je, tak ocení ten tehdejší zápal pro věc. Já bych sem ve středověku na koni či kočárem jet nechtěl a už vůbec ne slepý. Spojenecké závazky jsou holt spojenecké závazky. Potkáváme se zde s A-týmem, jak se mezi sebou označujeme.    Vyrážíme dál pálit benzín, jak říká náš vůdce Petr. Míjíme město Abbeville, kde za druhé války byla na letišti dislokována jedna z elitních jednotek Luftwaffe, proti které bojovali i naši letci pod křídly RAF. Super, dějiny naživo. Projíždíme Rouen, při jedné za zastávek na doplnění proviantu si fotím místní prodejnu pekařství-Francii mám spojenou po gastro stránce s bagetami a nejsem zklamán. Zakempíme v kempu Kapucínů nedaleko Caen, naštěstí pršet přestalo někdy po obědě a tak zbývá i čas na společné posezení a analýzu. Fanda, jezdec na Géesu mi sděluje, že přede mnou a ostatními kluky co jedeme na klasických silničkách smeká. Děkuji za poklonu. Dnes najeto 507km.
Pokračování příště.
 

   Týden v protisměru aneb Vefrem s bandou boxerů do Skotska a zpět-část druhá.
   
   4.den, úterý 18.6.-Camping des Capucines - Memorial Pegasus - podél invazních pláží - Cherbourg, přístav a noční trajekt do Poole.   Další den, který začíná deštěm. Snad se to vyprší na kontinentu a v Anglii to bude lepší. Takže vzhůru do nepromoku a jedeme omrknout Normandii. Dnes to bude jen takové popojíždění od bodu k bodu, takže spíše odpočinkový den s trochou šlapání.    K Memoriálu Pegasus jsme dojeli za deště a pršet nepřestalo až do oběda. Hnusný počasí s vytrvalým deštěm a silným větrem. No ale i to k motorkaření občas patří. Tady nakoupíme nějaké suvenýry a pokračujeme dál. Zastavujeme u zbytků umělého přístavu v Arromanches, tak že to bude velký jsem tušil, ale že to bude takový kolos jsem netušil. Byť celkovou představu o velikosti je dnes už těžké získat (díky za fotky na informačních panelech), většinu přístavu už sebralo moře. Zato pobřežní baterie u Longues-sur-Mer stále vyvolává pocit války. Představte si náš větší řopík se 150 mm lodním dělem. Původní posádka prý byla sestavena z mužstva Kriegsmarine, později zde sloužili vojáci Wehrmachtu. Teda zkusil jsem si představit, že bych tu zažil noc z 5. na 6.června roku 44 a nebylo to nic příjemnýho. V noci sem Spojenci vypálili cca 1500 tun munice. Opačným směrem jim tehdy Němci poslali celkem 170 ran, takže Atlantický nefungoval úplně tak jak si vůdce tisícileté říše představoval. Pár těch bunkrů jsem prolezl, tedy spíše jejich zbytků a čeho jsem si nemohl nevšimnout byly ty nezavezené krátery po bombardování a ostřelování všude okolo. Tedy teď už to bylo zarostlé travou, ale 6. ráno to musel být nepředstavitelný masakr. To je kráter vedle kráteru.   Hřbitov amerických vojáků-jedním slovem impozantní, jak velikostí, tak provedením. Přímo na místě mi z toho jezdil mráz po zádech. Přestává pršet a dokonce vylézá slunko, no díky Bohu. Poblíž Muzea Dne D u pláže Omaha jsme si udělali čas na oběd, dnešní volnější program nám poskytl dostatek času. Prostírání na stole restaurace s plánkem pláže Omaha jen dokázalo, jak to tu mají marketingově zmáknuté. Po obědě následovala skupinová fotečka na invazní pláži a přesouváme se na Pointe du Hoc. Zde se odehrávali patrně nejdramatičtější okamžiky prvého dne invaze. Den našlapaný dojmy ukončujeme jízdou do přístavu v Cherbourg. Tady se nalodíme na trajekt do jižní Anglie. Suchá kajuta a teplá sprcha korunuje tento den. Jde se na kutě, zítra budeme vystupovat na druhé straně kanálu. Dnes najeto 163 km.
    5.den, středa 19.6.-Poole-Bovington-Bristol-Swansea-Nicholaston.   Sluneční paprsky se prodírají skrz okénko kajuty a zvou k prohlídce břehů Albionu. Udělám ze sebe motorkáře a jdu se kochat na vyhlídkovou palubu. Křídové útesy nasvícené vycházejícím slunkem slibují krásný den. Takže ode dneška v protisměru, napadá mne. Jak jen já to provedu? Uklidňuje mne myšlenka, že stejně nepojedu jako první a tak jen bude stačit držet se někomu za prdelí a bude to ok. Safety first.    Do tankového muzea v Bovingtnu to máme jen 28 km, takže se ani motory řádně neohřejí a jdeme studovat ta ocelová monstra. Už na parkovišti před muzeem nás potěší průjezd jakéhosi obrněného transportéru z dob studené války. Jo tak tu jsme fakt správně. Největší sbírka tanků na světě a mají tu i nejstarší tank-britský Mark I z první války. Muzeum je rozděleno podle časových etap do několika hal. Nějakou obrněnou techniku jsem už za svého života viděl, ale tohle mi sebralo dech. Jsou tu k vidění kousky, které jinde neuvidíte-řada britských tanků z Velké války, některé prototypy z předvečera druhé války a řada dalších. Ač nejsem žádný velký znalec blátoplazů, vychutnávám si prohlídku. Možnost vstoupit do útrob prvoválečné obludy okamžitě využiji. Z venku to vypadá jako plechová stodola na kolečkách, uvnitř jsem překvapen prostorným interiérem. Přesně do doby než zjišťuji, že se zde během bitvy tísnilo 7 mužů. Tanky by obstály i v dnešní genderově náročné době, měli male i female verzi, tedy mužskou a ženskou výzbroj. Co mne naopak docela rozštípalo byl zdejší obchod se suvenýry. Možnost koupit unisex pyžamo s motivy obrněné techniky či bačkory ve tvaru tanku, to jsou jistě zajímavé dárky. Po prohlídce vojenské techniky se přesuneme do kempu v Nicholastonu. Prostorný kemp na břehu moře, docela tu fučí. Přesně tohle jsou zážitky, které se vám zaryjí do paměti-jdete se sprchovat do sprch, které jsou nevytápěné na břehu moře, tedy konkrétně Bristolského kanálu. Jinak dnes ani nekáplo, takže paráda. Dnes ujeto 320 km.   6.den, čtvrtek 20.6.-Nicholaston-Fishguard (trajekt do Irska)-Rosslare-Wexford-Ferrybank (kemp).   Ráno nakoupíme v malém obchůdku při kempu a vyrážíme do přístavu, kde se nacpeme na trajekt do Irska. Přejezd přes anglický venkov, velština na dopravních značkách je nad mé lingvistické schopnosti, ještě že to mají dvojjazyčně s angličtinou. Jsem netušil, že tenhle keltský jazyk používá tolik lidí. Ještě než opustíme Anglii chci vyzkoušet to slavné anglické zázvorové pivo. Jsem sice spíše vinař, ale tohle si nechci nechat uniknout. Bohužel se nezadařilo a tak se spokojuji s jinou anglickou specialitou-ciderem.     Irsko nás vítá evropským značením rychlostních limitů a metrickou soustavou, jak milá změna. Nemusíme nic přepočítávat z majlí na kilásky. Jinak stále jezdíme v protisměru. Kempík opět na mořském pobřeží, takže klasika-foukavo a chladno. Irové na pobřeží Irského moře jsou národem otužilců, jdu do sprchy v termohadrech a potkávám Iry v tričkách a kraťasech.  Dnes ujeto 217 km.
 Pokračování příště.

Dnes je fotek více, proto máme pokračování.

   Týden v protisměru aneb s Vefrem a bandou boxerů do Skotska-část třetí.

   7.den, pátek 21.6.2024 – Wexford – Clonmel – Mallow – Killarney – Killorglin – Limerick – Galway   
   Ranní pohled na oblohu nesliboval nic pěkného. Takže opět studená snídaně, kartuši se správným uzávěrem jsem stále nesehnal a tak si jídlo ohřívám různě. Na vařičích u kolegů či na válcích Gées (vychytávka kterou jsem okoukl u Petra). Už v tom ale nejsem sám, Vlastík má taky prázdnou bombičku s plynem a tak už šmejdíme po regálech obchoďáků a hobby marketů koordinovaně spolu. Přeci jen více očí více vidí.   Dopoledne se zastavujeme neplánovaně ve městečku Cobh. Zoltán, jediný slovenský účastník má v tohle městečku kamaráda, který zde žije a doporučuje nám tak zastávku v Muzeu Ttaniku. Na prohlídku bohužel není čas, ale i tak je to zajímavé. Vidíme zde molo, kde naposledy 11.dubna 1912 kotvil Titanic, než se vydal na cestu přes Atlantik. Fakt to tu ponechali jako památku na tehdejší tragédii. Bohužel začalo pršet a tak se nezdržíme. Ve městečku Killarney se v té chvíli naše cesta stáčí na sever a od toho okamžiku putujeme stále nahoru vstříc severu. Odpoledne při cestě do zajíždíme na otočku do Burren National Parku. Malinko off-roadu Vefro zvládne, po šotolinkách jezdím občas z nutnosti i u nás. Kolem páté odpoledne přestává pršet, dnešní noc strávíme v kempu na břehu Atlantiku u městečka Galway. Gáblík si můžeme sníst v útulné společenské místnosti. Jen ta elektřina. Krom vařiče jsem si z domova přivezl i špatný adaptér na zdejší zásuvky a tak zůstávám odkázán na dobrodiní ostatních spolujezdců, kteří mají to správné vybavení nebo což je taky milé dobíjím při pobytu na trajektech, kde často mají eurozásuvky. Dnes najeto 367 km. 

   8.den, sobota 22.6. -Galway – Tuam - Ballina – Londondery – Bushmills – Carrick-a-Rede -Antrim .   Opouštíme pěkný kemp, vypadá to na další zatažený a větrný den s nízkou oblačností. Naší první dnešní zastávkou je vodopád Aasleagh, severně od NP Connemara. Drsná okolní krajina jen podkresluje syrovou krásu vodopádu. Nebýt počasí, tak je tu krásná kochací trasa. Následuje celodenní přejezd do severního Irska. Perlou odpolední části dne myslím nejen pro mne byla zastávka na vyhlídce Magheracross u hradu Dunluce. To bylo jak z toho reklamního sloganu, který znáte z TV: Drsná země, jemná whisky. Mimochodem, když už jsme u té ohnivé vody. Toho dne byla na programu i návštěva irské destilérky Old Bushmills Destillery, jenže jsme přijeli po zavíračce, takže smolík. Večer trávíme v jiném kempu oproti plánu, neboť původní kemp je toho času bez personálu, tudíž nám nemá kdo odemknout vjezd atd. Google nám během chvilky nabídl náhradu, ať žijí mobilní data. Dnes najeto 532 km .

9.den, neděle 23.6.2024 – Antrim – přjezd do Belfastu na trajekt – Cairnryan-Glasgow – Glencoe – Kinlochleven. 
 Kemp necháváme za zády a čeká nás přesun do přístavu v Belfastu, kde se nalodíme a po dvou hodinách a dvaceti minutách provedou obě skupiny CK Adventure-moto invazi do Skotské vysočiny, zde konkrétně do přístavu Cairnryan. Asi nejmenší přístav co jsme cestou potkali. To přístav v Belfastu byl jiná káva. Odpoledne se po druhé hodině přemisťujeme z přístavu po skotském pobřeží a posléze i vnitrozemí. Míjíme Glasgow a trasa nás vede i přes Loch Lomond and The Trossachs National Park. Takže následuje dlouhá jízda po břehu výše jmenovaného jezera. Na trase potkávám konečně velmi dobře vybavený out-door obchod, kde světe div se, mají i mojí správnou kartuši. To bude večer paráda - konečně pořádná teplá večeře. Metodu ohřevu jídel o blok motoru jsem sice za těch pár dní vytunil téměř k dokonalosti, ale ten ohřev na vařiči je stejně lepší.    K večeru přijíždíme do nefalšované skotské divočiny. Krása střídá nádheru. To se nedá, nemůžeme se věnovat řízení a tak raději zastavujeme. Vybalujeme foťáky, mobily a fotíme jako o život. Příroda se nám asi revanšuje za předchozí deštivé dny a ukazuje nám Scottish Highlands v plné kráse večerního slunce. Potkáváme i relativně dost motorkářů, přeci jen je tady takových dní asi pomálu a tohle počasí láká k vyjížďce. Dnes nemusíme vytahovat spacáky a nocovat budeme v chatkách v kempu obce Kinlochleven. Pro každý případ Petr objednal nocleh mimo stany. Budiž mu za to dík. Až po návratu domu jsem zjistil, že tato obec byla mimo jiné elektrifikována jako první na světě. Teplá večeře, procházka po okolí obce a západ slunka v jezeře Leven, konec dobrý-všechno dobrý. Dnes nájezd 326 km.
 Pokračování příště.

A ještě něco navíc foteček.

   Týden v protisměru aneb s Vefrem a bandou boxerů do Skotska-část čtvrtá.
10, den, pondělí 24.6. – Kinlochleven – Fort Augustus – Ullapool – celý den po pobřeží po NC 500 – Thurso.        Ráno vstávám natěšen. Dnes pojedeme kolem jezera Loch Ness a s trochou štěstí budeme první kdo uvidí jeho nejslavnějšího obyvatele. Takže pojedeme hóóódně pomalu a budeme dávat dobrý pozor. Nééé, kecám. Valíme jako obvykle a z Lochnessky nezahlídneme ani ploutvičku, snad jen v obchodě se suvenýry máme šanci nasát atmosféru toho slavného místa. Ovšem jinak paráda. Stavíme se též u Commando Memorial, památníku vojákům, kteří prošli výcvikovým střediskem speciálních sil nedaleko odsud. Jsou zde jména všech vojáků, kteří zahynuli během 2. sv. války a zahlédl jsem zde i nějaké štítky se jmény zmiňující válku o Falklandy či jiné konflikty. Tímto centrem prošli i naši vojáci ze západního odboje, kteří provedli atentát na Heydricha. Takže opět česká stopa v téhle divočině, svět je vážně malý. V rámci bezpečné jízdy se kochám přírodou, která má už severské rysy, vše je sice zelené, ale takové malé až zakrslé. Ponejvíce tu rostou kapradiny, vřesy, rododendrony a kleče. Jinak celý den frčíme po NC 500 a je vskutku nač koukat.   Dnes budeme nocovat jako králové. Pro tuto moc jsem spolu s ostatními ubytován v Royal Thurso Hotelu. Stejně by mne zajímalo, jestli se s příponou Royal u čehokoliv pojí třeba návštěva krále někdy v minulosti nebo jiné výsady. Každopádně si ten večer připadám taky jako král. Přesně do okamžiku, než se pokouším zamknout hotelový pokoj, protože si po večeři chci vyjít na procházku do centra města. Zkouším všemožné kontinentální triky, jak zamknout dveře. Nedaří se, až když mne v zoufalství napadne, že když tu mají i provoz na silnici v protisměru, tak třeba budou zamykat taky v opačném gardu. Heuréka, povedlo se. Dnes najeto celkem 427 km.
11.den, 25.6. -Thurso – John o´Groats – Dunbeath – Inverness – Dulnain Bridge – Cock Bridge – Blairgowrie and Rattray – Inver Mill Farm Caravan Park.
   Opouštíme vytopený hotel a na devátou ranní přijíždíme na nejsevernější bod našeho výletu - John o´Groats. Od teďka se už vracíme dom. Je to tu fakt zapadákov, tohle místo se dostalo i do anglického přísloví – v překladu něco jako od pobřeží k pobřeží. Na jihozápadní pobřeží Walesu je to odtud 1410 km, tedy 876 mil, jsme přeci v UK. Orkneje jsou odtud na dohled, nějakých 8 mil. Kolem poledního nás čeká návštěva skotské likérky v Clynelish, v současné době patřící pod skupinu Johnnie Walker. Pana Walkera osobně jsme tu sice nepotkali, ale řada z nás tu zakoupila nějaké tekuté dobroty. Odjíždíme z lihovaru a začíná pršet, vydrží to až do večera. Zatracený déšť, teplota se hýbe mezi 13 až 16 stupni. V Čechách prý padají vedrem a tady je v druhé půli června docela kosa. Do kempu jsem se dostali kolem půl sedmé večer a jsme rádi, že se můžeme ohřát alespoň v kuchyňce spojené s prádelnou. Jsme tu sice namačkáni jako sardinky, ale je tu teplo a veselo. Co víc potřebuje motocestovatel ke spokojenosti? Jen si od kolegy Maťa půjčuji powerbanku abych vdechl nový život do mého skomírajícího mobilu. Dnes ujeto 384 km.
12.den, středa 26.6. -Inver – Stirling – Glasgow – Lockerbie – Penrith – Biggin 
    Ráno po dešti a nebe zatažené. Bude pršet nebo to už dá pokoj? Naštěstí i zde platí české přísloví o jedenácté hodině, která rozhodne. Před polednem projíždíme kolem městečka Lockerbie, zeptám se Petra, jestli tu je nějaký památník obětem tehdejší letecké tragédie. Tak prý ano. Navrhnu jeho návštěvu a nikdo není proti. Opět jedno z mnoha míst s českou stopou. I když zrovna toto není nic, čím bychom se mohli ve světě chlubit. Jinak se už vlastně jen přesouváme nazpět domů. Počasí se zlepšilo, oproti 13 stupňům ráno to odpoledne vyleze až na šestadvacet. I když pro mne nastává zlatý hřeb programu až zítra. Ale pěkně popořadě. Opět nocujeme v jiném kempu oproti plánu. Tentokrát ale musím konstatovat, že provozovatel kempu měl asi smysl pro kanadský humor. Posuďte sami: Zkoušeli jste již někdy zatlouci stanové kolíčky do štěrkového podloží? Pro obytné přívěsy a karavany paráda, nás se stany to ale vážně nenadchlo. Stav toalet a umýváren byl doslova tragický. Asi nejsou lidi, možná následky Brexitu. Dnes najeto 466 km.
Pokračování příště.

   Týden v protisměru aneb s Vefrem a bandou boxerů do Skotska-část pátá.
13.den, čtvrtek 27.6. – Biggin – po dálnici A 1 – Duxford – po obchvatu Londýna – Canterbury. 
    Ránko teplé a slunečné, tak jak to má v červnu být. Přesun po anglických dálnicích – provoz hustý a všichni stále v protisměru, ale už jsem si za tu dobu tak nějak zvykl. Kolem poledního prohlídka Leteckého muzea v Duxfordu.
   Pro mne jako velkého fanouška vojenských letadel to bylo asi jako když necháte malé dítě v cukrárně a dáte mu na to velmi krátký čas. Pod tímto tlakem jsem přehodnotil priority a nasadil prohlídkové turbotempo. Úkolu jsem se zhostil se ctí, kolegovi modeláři jsem nafotil požadovaný detail z jednoho hadraplánu a pro sebe si blejskl něco fotek pro stavby modelů, které čekají na svůj čas. I na parkoviště jsem přišel zpět v dohodnutý čas. Takže za mne tento den za jednotku s hvězdičkou. Jízda po obchvatu Londýna byl taky svého druhu zážitek-poprvé jsem viděl Temži a upravil si své představy o tom jak vypadá velká řeka. Dnes najeto 431 km.

14.den, pátek 28.6. -Canterbury – Dover (trajekt do Dunkerk) Dunkerk– Brusel-Lutych – Kolín nad Rýnem.           Čistě tranzitní den. Dvě a půl hodiny relaxu na palubě trajektu z Anglie do Francie. Trochu mne pobavila pracovnice celní správa v Doveru. Všem nám jednomu po druhém ukazovala obrázek, kde byl obrázky znázorněn nůž, pistole, ruční granát a podobné nezbytnosti potřebné na cesty. Protože jsem ji nerozuměl, tak jsem jen zavrtěl hlavou na její dle intonace hlasu tázací otázku. V ten okamžik mne nejvíce za celou cestu zamrzelo, že jsem se studiu angličtiny nevěnoval více. Dodnes netuším, zda dotyčná ty zbraně nabízela k prodeji nebo měl zájem o jejich koupi. V každém případě bych pro ni měl kontakt na lidi u nás doma, kteří by ji mohli pomoci. Další otázky se mi vkradli na mysl v přístavu v Dunkerku. První čeho jsem si po výjezdu z trajektu, byl asi 8 m vysoký plot nahoře lemovaný žiletkovým drátem. Toto lemovalo asi 300m dlouhou cestu vedoucí z přístavu. Mají to tu kvůli tomu, aby se nelezli Angličani do EU nebo aby obyvatelé EU neutíkali do UK? Vzpomenul jsem si na svoji návštěvu koncentračního tábora z druhé války, tam ty ploty měli zrovinka tak vysoké. Takové uvítání v Evropě se mi nelíbilo. Dnes najeto 388 km.

15.den, sobota 29.6. - Kolín nad Rýnem-Chemnitz-Liberec 
    Budíček na šestou a v sedm odjezd. Rozloučení celé skupiny proběhlo již včera večer, protože bylo jasné, že se budeme během dne postupně oddělovat od hlavní skupiny. Dnes to bude mazec. Přesouváme se z blízkosti belgických hranic až do našich domovů. Počasí nám přeje a prvních pár desítek kilometrů se držíme pohromadě. Pak se s Vlastíkem trháme a jedeme směr Chemnitz. On končí v Litvínově a já v Liberci, takže nám přijde zbytečné si prodlužovat cestu po německých autostrádách. Stačilo mi to i tak, dva týdny v sedle Vefra a spaní ve stanu mi nepřidalo. Na německé dálnici kolem poledního na mne útočí mikrospánek. Zpívání si v helmě nepomáhá, Redbull taky ne. Plně mne probudil mne až přejezd Krušných hor, kde jsem si mohl pocvičit jak dát kolínko. Rozloučím se v Litvínově na pumpě s Vlastikem a pokračuji směr domov. Domů jsem dorazil na půl sedmou, celý a živý. Najeto 773 km.

   Takže až na vás někdy přijde myšlenka na cestu, která je na první pohled nesmyslná, dejte tomu šanci. Nelitoval jsem ani na okamžik, že jsem se na tuhle cestu vydal. I když příště už to asi bude na něčem komfortnějším. Jo a jdu si objednat novou gumu, vzadu mám plošku jako prase.