Byla středa ráno, měli jsme dovolenou a kapsy skoro prázdný. Ony všechny naše kačky půjdou do hypotéky a do vybavení bytu, takže o nějaký super dovolený v sedle VFR jsme si mohli nechat zdát. Ale to bychom nebyli my, abysme na něco nepřišli. Vlastně s tím přišla Lucy. Ráno se probudila a když jsem ji oznámil, že není za co jet, tak se skoro rozbrečela. V NAŠÍ mezinárodní peněžence bylo JEJÍCH 60 euroček a na účtech pár drobných taky ještě zbylo. A tak jsem sednul na VFR a hurá přehodit gumu na předku, se kterou se za hranice všedních dnů dalo jen s odřenýma ušima, ale do Rakouska vůbec…

Den první – středa

Pačejov – Vimperk – Strážný – Freyung – Passau – Scharding – Ried –Vocklabruck – Seewalchen - Attersee

Zatímco jsem bezstarostně klábosil v pneuservisu, manželka „vesele“ balila věci. Spacáky, stan, nejnutnější hadry, papu a mapu. Poučen z předchozích nezdarů jsem se přes zimu nechal unést a koupil jsem wingrack a zatím jeden kufr, pač u pana Louise měli poslední. Naše věci se do něj naštěstí v poho natlačily, problém byl JEN se spacákama a stanem.

Dát na jednu stranu spacák a stan a na druhou jen spacák se nejdřív jevilo jako dobrý nápad, ale realita si myslela něco jiného. Nakonec jsem se zlostí sobě (ne)vlastní vletěl do garáže pro staré dobré brašny a spacáky narval do nich. Sice se pěknou chvíli bránily, ale když to nejde silou, jde to ještě větší silou.

Na nádrž se posadil tankruksak s proviantem a kolem dvanáctý jsme už valili směr Rakousko. Projíždíme jím při každé cestě do „naší“ Itálie a když jsme tam chtěli zůstat dýl, tak zrovna pršelo. Teď je ovšem jasno a my se smějeme a čekáme gratulace od všech motorkářů. Po dlouhé době a využívání našeho kamaráda Libora jsme se konečně rozhodli pro vlastní nepromoky a tím jsme vlastně všem zajistili sezonu skoro bez dešťů. Tedy jen do té doby, co je jednou necháme doma :-)

Ještě jednu maličkost bych vám měl prozradit. Ráno jsme se domluvili, že si uděláme ekonomickou dovolenou. Co to znamená? Jídlo pokud možno všechno z domova, dálnice vynechat, nekupovat blbosti a kvůli spotřebě dodržovat předpisy. Plán to byl dokonalý. Ze Strakonic jsem to vzal mou milovanou silnicí na Vimperk a po návštěvě u pana Lidla jsme pokračovali k hranicím Německa. Cesta Šumavou byla více než příjemná, jen ty cikánský holky u silnice kazily celý dojem a probouzely ve mně malýho rasistu. U poslední pumpy jsem natočil plnou nádrž a hurá k sousedům!

Teda řeknu vám, to jste neviděli. Sotva jsme přejeli hranice, jako bychom byli v jiným světě. Všichni najednou dodržovali předpisy, čistota se vkrádala do každého místečka a kvalita silnic taky najednou změnila ráz. No jo, Německo. Nasadil jsem pohodovou 100 kilometrovou rychlost a plul si krajinou. Jak mě bylo krásně, ovšem jen do okamžiku, když jsem se jal na manželce vyzvídat, jak si to užívá. Prý jak jí asi může být, když sedí celou dobu nakřivo, pač ten spacák a stan na jedné straně ji nic jiného nedovolí. Plán to byl fakt dokonalý, ale co ten stratég…

Při projíždění Pasova jsem trochu zakufroval a protože jsme neměli nasazený interkom, nekontrolovaně jsem kurvapičoval snad pět minut. Pak jsem vjel na chodník a jal se študovat mapu. Poté, co jsem objevil ten správný směr a zjistil, kde že to vlastně jsem, tak jsem již zmíněnou nadávku přímoúměrně znásobil. Zpět do reality mě uvrhl až okolo projíždějící policejní VW. V tu ránu jsem byl zase klidný, střelhbitě se přes plnou čáru otočil a zmizel odtamtud. Zajímavé je, že jsem snad hned našel správný směr a prokličkoval Pasovem jako zkušený domorodec. Jednu nevýhodu to ale mělo. Miláček vzadu přestal dostávat zprávy o stavu svého pozadí a tím pádem si to musel někdo odskákat. No jo, já…

Z Pasova jsme pokračovali na Scharding, Ried im Innkreis a Vocklabruck. Celkem nudná cesta, ovšem aspoň to pěkně utíkalo. Od Riedu jsem nedočkavě vyhlížel Alpy, ale pořád nic. Začínal jsem panikařit a rychle študovat mapu, jestli nejedeme někam jinam. Bylo úplně jasno a kvůli oparu se první siluety vzdálených hor vyklubaly až někde před Vocklabruckem.

Já byl štastný, že jsme jsme to našli, manželka byla štastná, že její utrpení brzy skončí – chudák ještě netušila, že do kempu to jsou minimálně dvě hodiny. Její posez se prý podobal jedné nekonečné a hodně klopené zatáčce – že by ovál? :-)

Dojeli jsme do Seewalchen a protože jsme kdysi chodil do jazykovky, jal jsem se místních šedesátiletých koček vyptávat, kde že to vlastně jsem a kde je nějaký kemp. Lucy nás chvíli poslouchala a pak znalecky oznámila, že už umí německy taky. Prý stačí jen pořád říkat „[Ja, ich kene díze štráse]“ a „[Danke, zuper]“. No nezabili byste ji?

Tetičky ze Seewalchem mi ještě přinesly pár prospektů s kempama a tak jsem se je vydal hledat. Nejdřív jsem jel po pravé straně jezera a po 15 minutách jízdy jsem to otočil a jel zpět. Super kemp jsme nakonec našli v Attersee. Nebyl sice hned u vody, ale za 14,5 euroček za 2 lidi, stan a VFR to bylo echt [ZUPER]. Vybalili jsme si věci, něco malýho slupli a ještě na chvilku vyrazili mrknout na okolí a hlavně na jezero – večer to tam vypadalo pohádkově…

Den druhý - čtvrtek

Attersee – Unterach – Mondsee – St. Gilgen – Bad Ischl – Hallstatt – Bad Mitterndorf – Grobming –Ramsou am Dachstein – Abtenau – Postalm – Attersee

Ráno jsme se probouzeli s velkou nejistotou. Všechny naše výlety do Rakous totiž skončili stejně a to deštěm. Dneškem však naše teorie o počasí padla – nikdy dřív jsme totiž nezažili, aby zde bylo dva dny po sobě jasno. Po skromné snídaní (do tankruksaku prostě hodně jídla nenarvete) jsme hned nasedli na VFR a upalovali si tu krásu zdejších hor a hlavně jezer užít. Nejdřív jsme se vydali kolem našeho domovského jezera, čili kolem Attersee.

Hned vedle je Mondsee a dál jsme pokračovali na Wolfgangsee.

Tam jsme na jednom odpočívadle zastavili a zatímco jedna polovina chytala bronz, druhá se šla koupat. Co koupat, to byla taková fofrovka, že jsem se skoro ani nestačil namočit :-)

Pokračovat v jízdě se mohlo až poté, co se ta druhá (omrzlá) polovina výpravy dostatečně zahřála, odloupala ze sebe jinovatku a vlastně i přišla k sobě. Dalším naším cílem bylo město Hallstatt, pod kterým se rozprostírá jezero stejného názvu. Dnes už každý ví, že město je pod záštitou UNESCA a že zde jsou velmi známé solné doly. A jedeme dál.

Cesta to byla velmi nudná, hlavně pro dámskou část. Ráno v kempu jsem si totiž (že já vůl na to koukal) všimnul, že vzorek na zadní pneumatice bez rozloučení odchází (proč mi to pořád dělá?). Předpisové rychlosti se tedy staly mým dobrým společníkem, protože riskovat setkání s fungujícím radarem a následný pokutový rozhovor s místní policií jsem si nemohl dovolit.

Z tohoto důvodu jsem musel pro Lucy neustále vymýšlet nové a nové hry a odvádět od této trapně pomalé rychlosti její pozornost. Proto jsem do interkomu mlel samé blbosti, zkušeně pojmenovával okolní hory (nakonec jsme viděli celkem 7 Dachsteinů a jednu Anapurnu) a z každého předjíždění dělal malý svátek. Historka o mojí divoké honičce s traktorem vešla díky mé vyvolené do podvědomí snad každého mého kamaráda (mluví se mnou ještě?).

Od Hallstattu jsme se vydali směrem na Bad Aussee, což je po silnici číslo 145. Jezera Grundlsee a Toplitzsee už známe z dřívějška, takže jsme je vynechali, ale ostatním to vřele doporučujeme. Na Toplitzsee se chodí jen pěšky a je to [zuper] procházka. Silnice č. 145 v této oblasti se nazývá Salzkammergut Bundesstrasse – je sice hezká, ovšem ta kolem jezer je tisíckrát lepší.

Tady už to dost známe a tak hledáme něco nového. Proto najíždíme na silnici č. 146 a za Aichem najíždíme na vedlejší s cílem Weissenbach, Ramsau am Dachstein a Schattbach.

Je to naprosto super cesta (trochu víc je tam zima) a konečně jsme viděli pravý Dachstein. Cestou jsem jich mé věrné a tou nesmírnou rychlostí i otrlé spolujezdkyni už sice ukazoval víc, ale tenhle byl opravdu pravý – kdo se v těch horách má vyznat, když každý trochu větší kopec mi ten Dachstein prostě připomínal :-)))) (na fotce samozřejmě Dachstein není!)

Náš další směr bych po silnici 166, která je nazývána jako Salzburger Dolomitenstrasse a za Abtenau jsme se chtěli vydat po Postalmstrasse do města Strobl, což už je kousek od našeho kempu. Začátek cesty na Postalm neměl chybu. Super asfalt, perfektní a hlavně efektní západ slunce a k tomu ty serpentiny – jako bych byl v italských Dolomitech.

Ze sna mě probudila až závora přes cestu a jakýsi automat. No ne, ta cesta je placená! Už se stmívá a vracet se je na dlouho a tak tedy hážu do toho nenasytného automatu 3,50 € a jedem vzhůru. Nutno podotknout, že jsme opravdu netušili, do čeho vlastně jedem. Až horních 5 stupňů, víc než metrové mantinely sněhu a zamlžené plexi u přileb nám to oznámily…

Cesta to byla fantastická a nebýt té zimy a pološera, byla by určitě ještě lepší. Tam zezhora to byl úplně jiný pohled, než jaký známe z nížin kolem jezer. Po příjezdu zpět do údolí se citelně oteplilo, ale na nás to bylo pořád málo. Teď jsme toužili po horké vaně a nebo po sauně. Po příjezdu do kempu jsme dali rychlou véču (horká vana) a hurá do spacáků (sauna) – naštěstí máme spícáky s extrémem kolem mínus dvaceti, takže jsme silně v klidu – a to i zimomřivá manželka, která si tam pro jistotu lehla v motobundě se zimní vložkou :-)

Den třetí – pátek

Attersee – Weissenbach am Attersee – Bad Ischl – Postalm – Golling – Hallein – Gaisberg – St. Gilgen – Bad Ischl – Ebensee – Gmunden – Gmundnerberg – Steinbach am A. – Seewalchen am A. – Attersee

Ráno raníčko, svítí nám sluníčko. Naše teorie o Rakousku bere i dnes za své a my po malé snídani sedáme na VFR a zase letíme vstříc zdejší krásné krajině a silnicím. Je to nekonečná paráda. Pořád jen průzračná modrozelená jezera, nad nimi se tyčí ostré alpské vrcholky a pod námi ve stokilometrové rychlosti nudně ubíhá dokonalý povrch zdejších silnic. Ach jo, tu sjetou gumu mi byl čert dlužnej…

Dnes jedeme zase objevovat nové cíle a tak z kempu vyrážíme při levém břehu jezera Attersee na silnici číslo 153 do Bad Ischlu. Cesta je to zcela jiná, než po jakých jsme dosud jeli. Potkali jsme skvělý vodopád a ten naprosto okouzlil mou milovanou. Vystoupila skoro za jízdy a upalovala si to nádheru vyfotit. Návrat byl bohužel o mnoho smutnější, páč tam bylo prý blbé světlo a navíc málo místa a já nevím co ještě. Chudák holka, tolik ty fotečky zbožňuje. Snad příště bude líp.

Za Bad Ischlem je jeden motoshop a tak jsem se radši zastavil. Nějak jsem z tý gumy měl blbý pocit a začal si namlouvat, že mě poliši určitě vyhmátnou. Snad pro klid duše jsem zastavil a šel zjistit co a jak. Mají nejen nový, ale o kousek dál seženu v jejich dílně i jetý. No paráda, jenže moje manželka mé nadšení nesdílela. Prý je horko a ona se v tý bundě zaživa ugriluje a to nemluvím o tom, že se chce taky trochu opálit – pokud možno z venku. Jak říkám, běda chlapům, kterým ženská ruka vládne!

Pustil jsem tedy z hlavy veškeré úvahy o výměně gumy a vrátil se zpět do reality. Včera večer jsme jeli Postalm a i když to byla placená silnice, chceme to vidět ještě jednou. Ale ouha, včera tam byl automat a vymámil z nás celých 3,50 € za motorku a dnes je na druhém konci této silnice budka a v ni neodbytná bytná. Cena za osobu je stejná jako včera za fichtla, takže po nás tato nonšalantně korpulentní baba Jaga chce celých 7 €. Zkouším na ní všechny možný fígle, ale s tou mou slovní zásobou čítající jen věty „[Ja, ich kene díze štráse]“ a „[Danke, zuper]“ to prostě nějak nevyšlo – ani nevím proč. Platím tedy požadovanou sumu a se slzou v oku pokračujeme vzhůru. Je až s podivem, jak se za několik málo hodin může všechno změnit. Cesta už najednou není tak nekonečná (včerejších 5 stupňů bylo fakt šílených), ten snad kilometrový vodopád je nakonec taky pěknej prcek a to nemluvím o té spoustě aut. Nebo šest aut není moc? Včera tu nebylo ani jedno, ostatně kterej Lojza by sem taky jezdil večer, že ano.

Po sjetí Postalmu jsme se napojili na státovku č. 162 a vydali se přes Golling a Hallein kolem přehrady Wiestalstausee na kopec Gaisberg. Z jejího vrcholu je vidět na celý Salzburg, ale my měli tak jasno, až se všude udělal šílený opar. Stejně si myslím, že lepší výhled je tak z půlky toho kopce – určitě to místo poznáte. Vždy tam totiž bude spousta místních a budou se tím výhledem doslova přecpávat.

Naše cesta pokračovala při jezeru Fuschlsee k našemu oblíbenému místu pro opalování u Wolfgangsee. Manželka se tedy sluníčka dočkala, otázkou ale je, na jak dlouho. Asi po půl hodině totiž zašlo za jeden přilehlý kopec. Co jsem dělal já? Dnes jsem se koupat nešel, místo toho jsem otrhal snad všechny sedmikrásky v přilehlém i vzdáleném okolí. No můj miláčik měl dnes narozeniny!

K narozeninám chtěla sluníčko a pořádně svézt - tak jsem ji posadil za sebe a jeli zase přes Bad Ischl k jezeru Traunsee. Tam sluníčko ještě bylo, leč vzhledem k pokročilé hodině odpolední už nebylo takové teplo k opalování. VFR jsem tedy nasměroval k hoře jménem Gmundnerberg, odkud je úchvatný výhled na město Gmunden a zároveň i na jezero Traunsee.

Celá podívaná byla navíc umocněna podvečerní náladou a pomalu zapadajícím sluncem – škoda jen, že zapadalo na druhou stranu. V tom jsem si uvědomil, že když se rychle (rozuměj pořád podle předpisů) přemístíme k našemu Attersee, tak že uvidíme zapadat slunce přímo u něj. A taky že jo. Přijeli jsme kolem sedmé hodiny a Tonda už se pomalu sunul za okolní skály. No a co my? My jsme vyndali papu a začali při této kouzelné chvíli dojídat poslední naše zásoby. Škoda jen, že i třetí a zároveň poslední baterka do fotáku najednou vypověděla službu a dámské účastnici našeho zájezdu tak udělala pěkně tučnou čáru přes rozpočet. Asi ani nemusím povídat, že to byl snad nejhezčí západ, který jsme kdy v horách viděli – ach ty baterky, škoda jich…

Po fantastickém západu slunce doprovázeném kouzelnými světelnými efekty jsme sedli na opět na motorku a rozjeli se do našeho kempu. Byli jsme asi velmi unavení, páč ihned po ulehnutí jsme vytuhli jak otevřený kanagon.

Den čtvrtý – sobota

Attersee – St. Georgen – Pramet – Ried – Scharding – Munzkirchen – Passau – Freyung – Vimperk – Strakonice – Pačejov

Je toto možné? Čtvrtý den v Rakousku a pořád jasno. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak se mu asi vysměju, jenže teď jsem toho sám svědkem. Obloha pořád bez mráčku, jen silný vítr upozorňuje na nějakou změnu. Pohled do mezinárodní peněženky nás taky utvrzuje o ukončení pobytu a tak tedy balíme. Sušíme stan od rosy a Lucy ještě pochytává poslední sluneční paprsky. Odsud se nám prostě nechce.

Kolem jedenácté už je vše suché a tak to soukám do kufru, tankruksaku i do postraních tašek. Stan šel tentokráte celý do kufru, takže pro manželku zůstalo vzadu víc místa, víc rovného místa – konečně se bude moci pořádně rozvalit a ne prožívat pocity profesionálního spolujezdce testujícího fichtla na oválu. Zaplatil jsem kemp (45 €) a obloha se zrovna začala trochu zatahovat – nasadil jsem tedy předpisový kilo a rozjel se přes St. Georgen a Pramet k domovině. Tahle cesta byla výborná a mně tuze mrzelo, že mám vzadu v hlavě pořád blok ohledně sjetý gumy/rychlosti/pokuty/průseru. K jedné věci se ovšem musím přiznat – liboval jsem si, že konečně změřím minimální spotřebu. Na této dovolené se zatím pohybovala na 4,7 l/100km a já cítil, že tam jsou ještě rezervy :-)

V Schardingu jsem najednou odbočil na Munzkirchen a těšil se na to, jak manželce ukážu překrásnou cestu při Dunaji směrem k Pasovu. Je to sice zajížďka, ale naštěstí jen pár km. Počasí bylo ovšem proti a tak místo vytoužené silnice podél Dunaje byl docela divoký sprint před deštěm. Dokonce jsem zapomněl i na předpisové rychlosti, ale na test měření spotřeby ne – s každým větším přidáním plynu a pohledem na tachometr jsem na to musel myslet a v duchu se loučil se svým rekordem. Pasov jsme projeli jako staří pardi a pak už jen hlavní na Freyung a hraniční přechod Strážný. VFR se tam u OMV nalokala benzínu a já zjistil, že spotřeba včetně zrychleného přesunu před bouřkou je zase na 4,7 litrech. Pane jo, kolik je vlastně u VFR minimum?

Další kilometry naší dovolené už ubíhaly rychle. Hodně rychle. Luca mě dokonce pochválila s tím, že je moc dobře, že jsem to ještě nezapomněl a jako přídavek dodala, že jestli budu jezdit tak pomalu jako po celou naší dovolenou, tak že budu jezdit sám. Chlapi, není tohle náhodou vydírání?

Náklady na cestu:

Benzín: 41, 91 € (2x plná nádrž)

Kemp: 45 € (3 noci, 2 lidi, stan, moto)

Postalm: 10,5 € (2x placená silnice)

Jídlo a pití: cca 6 € :-)

Nutno ještě připočítat koupení plný nádrže před přejezdem hranic …

Musím se ještě k něčemu přiznat. Už při odjezdu jsem netušil, jak tahle cesta dopadne. Teď je jisté jedno – za cca 100 € se dají celkem v klidu přežít 4 dny v Rakousku, ale je blbost šetřit na nesprávných místech. Před odjezdem jsme si už nestačili udělat pojištění léčebných výloh v zahraničí a to byla chyba. Pořád jsem to měl v hlavě a byl to hnusný pocit. Nikdy nevíme, co se může stát a celý život pak něco splácet - fuj. Další věc jsou gumy – já jel jen kousek a věděl jsem, že zpátky to v poho dojedu, ale jezdit se strachem a pořád hledat ty kluky policejní taky není žádný relax. No nic, obratme list. Celkem jsme ujeli více než 1150 km a nejlepší na tom je, že dokonale vyšlo počasí, nikde nebyla ani noha a v pořádku jsme se vrátili domů…

Roman – Sonny