Články

Tam na sever.

mVJXppVybavil se mi v těchto dnech v mysli jeden z mých prvních výletů letošního jara 2020 a také text jedné písničky, tuším od Kabátu. Zatracený koronavir, všechny objekty s klasickým vstupem jsou uzavřeny, jaro v rozpuku a v duši cestovní horečka. Přeci nebudu o prodlouženém víkendu celou dobu tvrdnout doma, když je venku tak krásně. Při bloumání v mysli nad výběrem cílů jsem si vybavil některé cestovatele, kteří sjíždí nejvzdálenější místa Evropy či světa. Vzhledem k situaci v tomhle koutě Evropy to ovšem na cestu do Alp nebo na Balkán nebude. Hlavně to musí být místo kde jsem ještě vůbec nebyl. Musí to být něco nej a pak mi to náhle došlo - nejsevernější místo republiky. V tomto případě Šluknovský výběžek, osada s příznačným názvem Severní. Takže po E 442 na Cvikov, při zastávce u pumpy blízko Jablonného v Podještědí jsem zahlédl zajímavé motorky. KTM a Husqvarnu Vitpilen 701. Zejména na tu druhou jmenovanou jsem se šel podívat zblízka. V tu chvíli mi na mysli vytanul dobrý voják Švejk se svým proslaveným citátem na konto jednoho psího plemene. I ta Husqvarna mi přišla zkraje tak šeredná až je hezká. Dal jsem se s kolegy do řeči a malinko mne překvapilo, že oba dva jsou údajně z okolí Poděbrad. S jednoválci a ještě takovými typy, to nejsou právě klasické cesťáky. Tak jsme si navzájem pochválily motorky a jelo se dál.

 G7HBWaZa Cvikovem odbočit na silnici I/9, dle plánu pokračuji na Rumburk a Šluknov. Za Šluknovem jsem se dle itineráře držel komunikace č. II/266. Po příjezdu do Lobendavy už stačilo jen najít osadu Severní. Na kraji obce, kde končila díky zákazu vjezdu i má cesta s motorkou, jsem zaparkoval i své Vefro. Postavil jsem jej vedle těch dvou severských brusů, které jsem potkal na benzince u Jablonného. Třeba mají kluci stejný cíl jako já, napadlo mne. Nyní již pěšmo jsem se vydal po zelené turistické značce k hraničnímu přechodu Lobendava-Severní/Steinigtwolmsdorf. By mne tak nějak ani nenapadlo, že v takové pustině funguje hraniční přechod. No ovšem pouze pro pěší a cyklisty, protože po cca 800m chůze po úzké asfaltce jsem se opravdu dostal na čáru. Velmi mile mne zde překvapilo vzorně zrestaurované hraniční označení z první republiky, opravdu paráda na nečekaném místě.

No a teď už jen kličkovat kolem hraničních kamenů po žluté až k cíli dnešního výletu. Bylo krátce před polednem a slunko mělo už sílu. Začínal jsem se se potit, byť jsem ponechal část výstroje v kufru na Vefru. Měl jsem ale štěstí, protože po chvilce mne značení zavedlo na lesní pěšinu, kde teplota byla již snesitelnější. Kdybych měl tuto trasu charakterizovat, tak bych ji označil jako fajn trasu pro rodiny s malými dětmi anebo pro milence, kteří hledají samotu. Pěšinka se vinula kolem malého potůčku a mezi kmeny smrků. Chvilku po české a chvilku po německé straně. Ještě nikdy jsem nebyl během tak krátké doby tak často na návštěvě Německa. Po chvilce putování jsem spatřil cíl mé dnešní cesty – žulový obelisk se vsazenou mramorovou destičkou. Nejsevernější bod naší republiky byl tedy pokořen. Opravdu jsem zde potkal ony dva motorkář. Ze žertu jeden z nich prohodil, jestli je nepronásleduji. Následovalo focení okolí a pochod nazpět k mašině - něco málo přes dva kilometry po stejné trase nazpět. Svítilo slunko, božské ticho a kvetoucí stromy u silnice, to byl balzám na duši. Domu jsem se dostal v pořádku někdy kolem čtvrté odpoledne, nebyl důvod spěchat.

FVeI2Fotky jsem musel bohužel použít z netu, protože ty své jsem po zhotovení papírových fotek z disku smázl. Snad někoho z těch, kteří budou číst tyto řádky, tyto inspirují k návštěvě tohoto místa. Není tu sice úplně pusto (kde ale během jarního lockdownu bylo, když se nikam než do přírody nemohlo), ale ani tu nebyla hlava na hlavě. Sólo nebo v partě - je to vždy prima místo na výlet.

{jcomments on}