Návštěva této akce patří zpětně mezi nejpovedenější motosrazy, kterých jsem se kdy účastnil. A jak to všechno začalo? Jako obvykle během zimních měsíců před sezónou 2023. Ale popořadě.
Přiletěl k nám před dům divný pták, odkudsi z jihu, snad až z Bavorska. Takhle v půlce zimy to nebývá obvyklé a že by u nás chtěl přezimovat. Povídání o starostech mladých a neklidných motorkářů, viděno očima staršího motorkáře, který se nemůže dočkat jara a tak si krátí čas psaním takovýchto elaborátů.
Studený zimní večer počátkem ledna 2022. Jsem tou dobou v práci a slyším klapnout dveře obchodu. Tak tu mám dalšího zákazníka a jdu z vedlejší místnosti vstříc novému zájemci o krmivo. Mladý týpek kolem 25 let, s helmou, která snad pamatovala Rossiho ještě jako puberťáka a motorukavicemi mi hlásí, že je zde, aby zaparkoval tu motorku na zimu. Prý to domlouval s mým synem. Sakra, do Apríla je ještě daleko a tak se jdu podívat ven před obchod s čím, že si to ten potomek Eskymáka a motorkáře přihasil. Káčkové Bávo 1200 RS, rok narození odhadem přelom milénia. Potlačil jsem silné nutkání mu navrhnout, aby si zajel přezout na drapáky a pak že mu hned otevřu vrata a může to tam hodit. Vysvětlil jsem mladému muži, že ono slíbené místo dělí od jeho Bundesfofrgauče cca 30m rozmáčeného svahu krytého neduživým zimním trávníkem. Že s takhle těžkou motorkou to nedá, jedině by vládl dovednostmi Davida Coperfielda.
Ačkoli jsem z pitlandu odjížděl, slovy klasika, parádně rozmrdaný, druhý den to nebylo tak zlé. Ta zátěž nebyla tak velká, jako nezvyklá. Takže mě nebolelo prakticky nic kromě malé modřiny na pravém boku, velkého jelita na levém boku a palce levé ruky.
Palec se ukazuje jako zásadní problém, jelikož s časem intenzita bolesti neklesá a ruka napuchá.
Špitály nejsou zrovna můj koníček, ale není zbytí.
Stav našich silnic není nic moc. Ale tu a tam se hezký úsek najde a člověk se naučí si tyto kousky spojovat do funkčních okruhů. Stejně tak se naučí vyhýbat se některým částem naší země jako čert kříži. To je případ silnice II/169.
Bylo období, kdy jsem motorce věnoval největší část svého volného času a značnou část financí. Poslední roky mám však pocit, že s přihlédnutím k těmto kritériím, jsou mým největším koníčkem zuby.
Podzim se pomalu překlopil do zimy a vzduchem zavířily první vločky sněhu. Není zbytí, musím přezout auto na zimní. Dvě motorky v garáži však už nějaké místo zaberou a napůl rozebraná VFR mi blokuje vozík s gumami. Nezbývá tedy, než motorky přeskupit. Bramboru šoupnu kousek dozadu, VFR trochu doleva a místo na hlavák ji postavím na policajta. Krása. Místa pomalu na tancování. Vyvezu vozík a chystám hever, matice na zimáky, kontroluji tlaky v jednotlivých kolech a pořád slyším takové „kap, kap, kap…“.
Sníh zmizel a o slovo se hlásí jaro. Za námi je, slovy médií, tuhá zima (protože si dovolil napadnout sníh a na mnoha místech i pět týdnů vydržet).
Navzdory proklamacím, na silnicích to není příliš znát. Je to tím, že dvojky a trojky se tolik nesolí, pokud vůbec . Takže ani asfalt nedostane tolik zabrat. Alespoň ve středočeském kraji tomu tak je. To ovšem neznamená, že by nebylo co zlepšovat. Nahrubo zaplátovaných, uskákaných silnic máme stále víc než dost.
Letošní přelom jara a léta je typický pro střední Evropu. Není zima, občas je hezky a občas prší. Příroda sama je toho nejlepším důkazem. Stromy jsou zelené, tráva svěží. Kde loni byla suchá stezka lesem, je dnes bažina nebo tekoucí potůček. Pro motorkáře je to však trochu komplikovanější. Nejde se sbalit kdykoli a vyrazit kamkoli s tím, že největší problém bude úmorné vedro. Obléci je potřeba hadry s membránou nebo přibalit nepromoky. A taky motorka se z výletu často vrátí zapráskanější než jen od mušek. Ale to k tomu patří.
